Ahoj, je to už 30+ dní a chci napsat něco o pár věcech, kterých jsem si všiml na tom, že jsem střízlivý. Nic přelomového, nic revolučního: jen ty malé, nečekané změny, které se připlížily ve chvíli, kdy jsem se zrovna nedíval.
Můj mozek ráno opravdu funguje
Doslova okamžitě. Žádné rozjíždění, nic. 7 až 10 minut a jsem připravený něco dělat. V 36 letech jsem si nikdy nemyslel, že zažiju takovou ranní bystrost.
Roky jsem si myslel, že prostě "nejsem ranní typ". Ukázalo se, že jsem byl jen někdo, kdo pravidelně pil alkohol. Ten rozdíl je markantní. Žádná malátnost, žádná potřeba několika hrnků kávy, jen abych dokázal poskládat souvislou myšlenku. Můj mozek se prostě... zapne. Je to skoro znepokojivé, jak je to jednoduché.
Probudím se a během pár minut můžu vést smysluplné rozhovory, rozhodovat se, pustit se do složitých úkolů. Věci, které mi dřív trvaly až do poledne, než se mi konečně zvedla mlha v hlavě, se teď dějí ještě před osmou ráno.
Úzkost nezmizela, ale už není na "těžkou obtížnost"
Je pro mě teď jednodušší jednat s lidmi. Pořád dostávám úzkost. Společenské situace pořád můžou být nepříjemné. Ale je tu zásadní rozdíl: základní hladina úzkosti výrazně klesla.
Když jsem pil, moje úzkost měla vrstvy. Byla tu běžná sociální úzkost, se kterou jsem se vždycky potýkal. Pak tu byla úzkost vyvolaná alkoholem: fyzický třes, bušení srdce, mozek, který ve tři ráno nedokázal vypnout. Byla tu úzkost z očekávání, jestli toho zase nevypiju moc nebo neřeknu nějakou hloupost. A úzkost dalšího dne, kdy jsem si přehrával každý rozhovor a přemýšlel, co jsem řekl špatně.
A teď? Je to jen ta první vrstva. Běžná lidská úzkost. Ta, se kterou se dá skutečně pracovat, dá se zvládnout a někdy ji i překonat. Nezmizela, ale je zvládnutelná. Nemám pocit, že bojuju zároveň se svým nervovým systémem i s chemií svého mozku.
Energie je stabilnější
Žádné nakopnutí, žádné vyčerpání, prostě... stálá. Možná trochu nudná, ale v pozitivním smyslu.
Tohle mě překvapilo nejvíc. Dřív jsem měl během dne tyhle divoké výkyvy energie. Večer jsem byl nabuzený a motivovaný (nejspíš proto, že jsem pil), druhý den ráno jsem tvrdě spadl, protrápil se odpolednem a pak to celé znovu. Myslel jsem, že tak prostě energie funguje.
Ale teď je moje energie vyrovnaná. Probudím se s rozumným množstvím energie. Zůstává relativně stabilní po celý den. Večer postupně klesá, což je doba, kdy přirozeně cítím únavu a jdu spát. Revoluční? Ne. Ale zásadně odlišné od toho, co jsem zažíval předtím.
Na předvídatelné energii je něco hluboce uspokojivého. Můžu si naplánovat den s vědomím, že ve dvě odpoledne najednou nespadnu. Můžu se zavázat k večerním aktivitám, aniž bych se bál, že budu příliš vyčerpaný na to, abych vůbec dorazil. Je to nuda v tom nejlepším možném smyslu.
Motivace pokračovat
To je fakt super. A jsem dost motivovaný pokračovat ve své cestě!
Tyhle změny můžou působit jako maličkosti. Nejsou to dramatické proměny ve stylu "předtím a potom". Najednou jsem se nestal jiným člověkem. Pořád jsem to já, jen verze sebe, která lépe funguje.
Co mě žene dál, je nahromadění těchhle drobných zlepšení. Ranní bystrost, zvládnutelná úzkost, stabilní energie: každá jednotlivá věc dělá každodenní život jen o trochu snazší. A snazší každodenní život znamená, že mám víc sil zvládat ty těžké věci, když přijdou.
Jestli jsi v prvních dnech střízlivosti a ptáš se, jestli to bude lepší, nebo jestli ty přínosy za to stojí, nemůžu mluvit za všechny. Ale pro mě, po 30+ dnech, znamenaly tyhle náhodné drobné změny zásadní rozdíl. Ne dramatickým, život měnícím způsobem, ale tichým, udržitelným způsobem, díky kterému chci pokračovat.
Na zdraví všímání si malých věcí. Sčítají se.
